Různé druhy japonských mečů
Když se řekne japonský meč, většině lidí se vybaví katana. Je natolik známá, že se její název někdy používá pro všechny japonské meče, přestože původně označuje konkrétní typ. Znalci se setkávají také s pojmem nihontó, který označuje tradičně vyrobený japonský meč. Katana však není historicky nejstarší podobou. Jaké meče jí předcházely a které typy jsou dnes nejznámější? Ověřte si své znalosti v tomto přehledu.
Hlavní druhy japonských mečů

Katana nebyla prvním japonským mečem. Mezi nejstarší formy patří čokutó, 直刀, rovný meč ovlivněný čínskými a korejskými předlohami. Používal se již před 10. stoletím. Na vývoj starších mečů později navázaly zakřivené japonské čepele včetně tači.
-
Tači neboli 太刀
Tači patří k raným výrazným podobám kovaného japonského meče se zakřivenou čepelí. Souvisí zejména s jízdním válečnictvím a nosilo se zavěšené ostřím dolů. Používali je ovšem také pěší bojovníci.
Tači bývá delší a štíhlejší než pozdější katana, často zhruba o deset centimetrů, i když rozměry jednotlivých exemplářů se liší. Nejvýraznější zakřivení čepele tači může ležet blíže rukojeti. Katana je postupně vytlačovala spolu s proměnou způsobu boje a nošení meče, nikoli kvůli jednoduchému rozdílu v „smrtelnosti“.
-
Katana neboli 刀
Katana je ikonický samurajský meč se zakřivenou jednobřitou čepelí, zpravidla delší než přibližně 60 cm, tedy dva šaku v tradičním japonském měření. Její vlastnosti souvisejí s materiálem, kováním a tepelným zpracováním, při němž mistr mečíř může využívat jílové diferencované kalení. Následuje náročné leštění, které provádí specialista zvaný togiši. Zakřivení bývá oproti starším typům rozloženo jinak, často blíže středu čepele.
Samuraj nosil katanu zasunutou za pásem obi ostřím vzhůru, což odpovídalo jinému způsobu tasení než u zavěšeného tači. V klidnějších obdobích dějin získával meč vedle bojového významu také reprezentativní a společenskou úlohu. Dodnes zůstává nejznámějším japonským mečem.
-
Wakizaši neboli 脇差
Wakizaši je kratší meč podobný kataně, obvykle s čepelí mezi 30 a 60 cm. Jeho menší rozměry se hodily do stísněnějších prostor. Dvojice katany a wakizaši se nazývá daišó, 大小, a stala se typickým znakem samurajů. Za určitých historických podmínek mohli wakizaši nosit také bohatí obchodníci. Tento typ meče se objevuje rovněž v souvislosti se seppuku, historickým rituálem spojeným s tehdejším pojetím cti.
-
Tantó neboli 短刀
Tantó má čepel kratší než jeden šaku, přibližně 30 cm, a evropskému pohledu proto odpovídá spíše dýce. Může být rovné nebo mírně zakřivené. Existují různá provedení montáže. Aikuči nemá vystupující záštitu, takže rukojeť a pochva na sebe plynule navazují. Jiné montáže, například ve stylu buke-zukuri, mají cubu i šňůru sageo pro připevnění pochvy k pásu. Ještě menší dýky vhodné k ukrytí v oděvu se označují jako kaiken a bývají spojovány zejména se ženami ze samurajských rodin.
-
Nindžató neboli 忍者刀
Mýtus, nebo skutečnost? Typické nindžató známe jako krátký meč s rovnou čepelí, často pod 50 cm, a velkou čtvercovou záštitou. Příběhy mu připisují různé zvláštní funkce a spojují je s nindži. Historický původ této jednotné podoby však není spolehlivě doložen. Více se dozvíte v článku věnovaném nindžató.
Méně známé japonské meče

-
Učigatana neboli 打刀
Mnozí dnes znají učigatanu díky hře Elden Ring, jde však o skutečný historický typ meče. Je úzce spojena s vývojem katany a s nošením ostřím vzhůru za pásem. Kvalita dochovaných mečů se liší; není správné označit všechny učigatany za nekvalitní výzbroj nižších vrstev. Používaly se podle okolností jednou i oběma rukama.
-
Ódači neboli 大太刀 a nodači neboli 野太刀
Tato dvě označení se často překrývají. Ódači znamená velký meč a spojuje se s tradičně zhotovenými čepelemi dlouhými přibližně tři šaku, tedy 90 cm, nebo více. Nodači lze přeložit jako polní meč. Velké rozměry vyžadovaly náročnější zacházení a obouruční úchop; způsob nošení a tasení závisel na konkrétní délce i situaci. Výroba byla drahá a technicky obtížná, hmotnost zase omezovala praktičnost. Tyto meče se proto nehodily pro všechny bojové úkoly.
-
Nagamaki neboli 長巻
Nagamaki stojí na rozhraní dlouhého meče a tyčové zbraně. Má čepel přibližně 70 až 100 cm a neobvykle dlouhou rukojeť, často srovnatelnou s délkou čepele. Bývá spojováno se středověkým japonským válečnictvím a používali je pěší bojovníci. Příbuznou, ale odlišnou zbraní je naginata, 薙刀, která obvykle kombinuje kratší zahnutou čepel s delší násadou.
Cvičné meče

Pro výcvik válečníků i dnešní bojová umění vznikly zvláštní cvičné zbraně. Nemají stejnou řezivost jako ostrá katana a pomáhají omezovat riziko pořezání i poškození cenného meče. Ani ony však nejsou neškodné a vždy vyžadují odpovědné zacházení.
-
Bokken neboli 木剣
Nejznámější je bokken, v Japonsku často nazývaný bokutó. Jde o dřevěnou podobu katany; v širším významu se tak označují i další dřevěné meče. Je spojován například se slavným samurajem Mijamotem Musašim.
-
Iaitó neboli 居合刀
Iaitó je kovový cvičný meč bez ostrého břitu, používaný zejména v iaidó, které rozvíjí kontrolované tasení a navazující pohyby. Přestože není nabroušené, jeho špička i hmotnost mohou způsobit zranění, a proto vyžaduje velkou opatrnost.
-
Šinai neboli 竹刀
Šinai se skládá z bambusových lamel spojených koženými díly. Je pružnější než pevný dřevěný meč a při správném používání omezuje sílu dopadu. Při kontaktním cvičení však stále vyžaduje předepsanou ochrannou výstroj. Používají je především cvičenci kenda.
Tento přehled obsahuje nejznámější druhy, není však vyčerpávající. Japonské umění meče zahrnuje širokou škálu tvarů, rozměrů, materiálů a řemeslných přístupů. Právě tyto rozdíly činí z mnoha mečů umělecká díla a sběratelské předměty pro milovníky země s tak bohatými tradicemi.
